Gillana miluju. Když jsem poprvé někdy v deseti nebo tak nějak slyšel Made in Japan, byl jsem úplně vyřízenej a později jsem si říkal, že tehdy v Japonsku, v roce 1972, už bylo z hlediska rockový muziky řečeno téměř vše. Každej muzikant zvlášť a všichni dohromady tam stvořili jedno z nejlepších živejch alb všech dob. No a samozřejmě ta verze Child in Time je z hlediska vokálů určitě jedna z nejlepších. Škoda že to v rockovejch rádiích většinou nevědí a pořád hrajou studiovou verzi.

Dneska už si místo Párplů jako takovejch pouštím spíš Gillanovy sólovky. Ty se dají poslouchat pořád dokola.

Ovšem z týhle starý party má u mě zcela speciální místo Pink Floyd. To by bylo na x blogů.

Díky za článek.

Ano, za mě by to byl Ian Gillan, Robert Plant a třetího bych přidal Johna Fogertyho

John Fogerty nesedí s datem narození.

Jo, pro mě byli jedničkou Pink Floyd a hned po nich, jako etalon tvrdosti a rebelie Deep Purple(punk v té době ještě neexistoval). Led Zeppelin byli sice s odstupem času ještě lepší, ale pro tehdejšího teenagera trošku hůře stravitelní. Deep Purple jsou mým šálkem kávy. Dodnes.