Azyl, uprchlíci aneb malý slovníček pojmů...

Média, politici, komentátoři, blogeři, ale i přispěvatelé v diskuzích často operují s pojmy, které jsou chybně interpretovány a je třeba se vrátit k základům...

V tomto článku se zaměříme na několik základních pojmů a právních předpisů - mezinárodně-právních i vnitrostátních, abychom pochopili pravý význam:

1.) uprchlík:
- Pojem uprchlíka je definován mezinárodní úmluvou o právním postavení uprchlíků a později mírně novelizován později přijatým protokolem, který z původní úmluvy odstraňuje dobou daná časová vymezení....
- Uprchlíkem je (mírně zkrácená definice) tedy osoba nacházející mimo svou vlast, která opustila svojí zemi z důvodu pronásledování kvůli rase, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či zastávání politických názorů, případně kvůli obavám z takového pronásledování. Uprchlíkem je rovněž osoba bez státní příslušnosti (v právní terminologii nazývána bezdomovec), která se nachází mimo zemi svého dosavadního pobytu z výše uvedených důvodů.

Je třeba předem vypíchnout, že "neznámá" (nejsme si jisti odkud přišel...) či "vylhaná" (řekl nám například Sýrie, ale my zjistili, že je odjinud, ale nevíme odkud...) státní příslušnost samozřejmě není totéž, co státní příslušnost neexistující. Osoba, která v důsledku domnělých výhod v azylovém řízení lže o své státní příslušnosti, či se snaží utajit svojí státní příslušnost, není uprchlíkem dle mezinárodního práva, protože vlast a případně naopak úplná absence státní příslušnosti, jsou základním pojmovým znakem pro uprchlíka. Uprchlíkem dle mezinárodního práva jsou jen osoby s jednoznačně prokázanou státní příslušností (a tedy i totožností), nebo osoby bez státní příslušnosti (které jsou dnes jen výjimečné a v případě současné migrační krize prakticky vyloučené) - osoba s neznámou nebo pochybnou státní příslušností nepatří ani do jedné z kategorií uprchlíka dle mezinárodně-právní definice, a tudíž není uprchlíkem! Absolutním základem, od kterého by se Evropa při své ochraně měla odpíchnout, je tvrdé a přísné lpění na prokazování státní příslušnosti daného migranta či žadatele o azyl - dokud tento údaj není jednoznačně znám, nesmí být daný člověk vpuštěn do Schengenu...

Dalším důležitým bodem v dané definici je fakt, že je psána v jednotném čísle (což je v právu obecně samozřejmé) - z definice samotné vyplývá, že je potřeba azyl poskytovaný zeměmi vnímat vždy zásadně individuálně. V žádném případě neplatí, že "těchto xyz lidí pochází z území té a té země, kde víme, že je nebezpečno, tudíž všechny uvedené osoby mají nárok na azyl" - ve skutečnosti je to právě naopak - každý jedinec žádající o mezinárodní ochranu prokazuje, že právě on je vystaven ať už faktickému, či domnělému pronásledování, které zakládá důvody azylové ochrany, důkazní břemeno leží v zásadě na jeho straně - žadatel prokazuje důvody zakládající mezinárodní ochranu.

2.) azyl:
Přesouváme se z mezinárodního práva do vnitrostátního. A protože jsem se zabýval komparací mezi základním právním stavem v ČR a v Německu, tak mám triviální odpověď na zásadní rozdíl v přístupu obou zemí (přičemž otevřeně přiznávám, že ten český přístup považuju za správný a ten německý za chybný). ČR má azyl v podstatě formalisticky a deklaratorně zakotven v Listině základních práv a svobod v článku 43. Proč píšu formalisticky a deklaratorně? Protože tento typ azylu je spjat s uplatňováním politických práv a v této zemi se na jeho základě (ani na základě ustanovení § 12 písm. a, které je jeho odrazem v azylovém zákoně) azyl v praxi vůbec neposkytuje. V ČR se v podstatě většina azylových řízení vede na základě žádosti spojené s § 12 písm. b), které je faktickým odrazem mezinárodního uprchlického práva.

A teď se dostáváme k základnímu rozdílu v pojetí azylového práva mezi naší republikou a Německem - spočívá v tom, že zatímco v Německu je právo azylu pojato jako subjektivní veřejné právo (tzn. při splnění kritérií jako nárokové), právo ČR jej jako nárokové vůbec nepojímá a rozhodovací role je zde dána státu. Jinak řečeno - je třeba odlišit od sebe kategorie uprchlík a azylant (či žadatel o azyl) - a platí, že v ČR může dostat azyl (či jiný druh ochrany) i osoba, která vůbec kritéria mezinárodního práva pro uprchlíka nesplňuje a naopak osoba, která kritéria mezinárodního práva splňuje, jej vůbec získat nemusí s odkazem na důvody, které uvádí azylový zákon. Německo to pojímá výrazně odlišně (právo na azyl je pojímáno jako základní lidské právo) a osobě plnící kritéria azyl být udělen musí, má na něj nárok přímo z německé ústavy, čl. 16a (ale pozor - k tomu ještě bude bod další!).

3.) pojem první bezpečná země:
Narazil jsem v diskuzích na argumentaci, že pojem první bezpečné země se nikde v zákoně nenachází (což je pravda) a tudíž, že jde o výmysl "xenofobů", "islamofobů", "rasistů" a já nevím koho všeho dalšího. Není to pravda! Pojem první bezpečné země je jedním ze základních azylových principů, který má bránit "kalkulu" s žádostmi o azyl (někdy se tomu říká "asylum shopping") a co je důležité - tímto pojmem velmi často operuje judikatura českého Nejvyššího správního soudu. Jinak řečeno - uprchlík vyhnaný ze své země v důsledku pronásledování, má žádat o azyl v první zemi, ve které mu nehrozí nebezpečí (buď uvedeného pronásledování, nebo jiné hrozby plynoucí například z politického režimu v zemi) - hypotetický nadsazený absurdní scénář - je logické, že pro jihokorejce (který by hypoteticky čelil ve své vlasti pronásledování) nebude první bezpečnou zemí Severní Korea. Velkou roli v uznávání země za bezpečnou hraje názor UNHCR, ale soudy v zásadě spoléhají i na informace ministerstva zahraničí. Je to tedy judikatura českého Nejvyššího správního soudu, která v podstatě říká, že žadatel o azyl je povinnen o něj požádat v první zemi, do které se dostane (přičemž všeobecně platí, že se za ní považuje každá země Evropské unie) - a obejití tohoto kroku je z pohledu českého práva výslovně důvodem k zamítnutí žádosti. Citace z judikátu NSS: "cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod (pozn.: důvod uvedený v dané žádosti o azyl) ve své vlastní zemi má o azyl požádat vždy již v první zemi, v níž má reálnou příležitost tento status obdržet nejdříve a v níž budou garantována jeho základní práva a svobody."

Jestli chcete stručný příklad, tak například NSS zamítl kasační stížnost osoby, která žádala o azyl v České republice poté, co se do Česka dostala letecky po přestupu na letišti v Holandsku...

Důležité je, že tento princip je zohledněn i v samotné německé ústavě - z ústavy nárok na azyl NEmají (čl. 16 odst. 2 GG) osoby, které do Německa vstoupí ze zemí EU, případně třetí země, v níž je dodržována úmluva o základních lidských právech a úmluva o právním postavením uprchlíků. Uvedený nárok na azyl plynoucí z německé ústavy (tzv. Základního zákona) platí tedy pro ty uprchlíky (viz bod 1), pro které je Německo první bezpečnou zemí, do které se dostali.

Z pohledu evropského práva platí, že uplatněním právě tohoto principu, jsou dublinské dohody, které odpovědnost za azylové řízení nechávají na krajních hraničních zemích Schengenu.

4.) "teritoriální omezení" práva azylu:
Toto je tak trochu můj vlastní název, nenašel jsem totiž lepší způsob, jak toto pravidlo, které je součástí azylového práva, jednoduše zkratkovitě pojmenovat. Vždy platí, že se má řešit otázka, zda odchod do cizí země (jakékoliv) byl nutný k ochraně práv, kvůli kterým se o azylovou ochranu žádá, jinak řečeno vždy se řeší otázka, jestli důvod pro odejití z místa ať už domnělého, nebo skutečného pronásledování, nutně musí vést k opuštění země (což je pochopitelně samozřejmé v případě, že pachatelem pronásledování či újmy je sám stát). Máte územně vymezený konflikt v rozsáhlé zemi, v důsledku kterého je člověk ohrožen, prvním krokem by mělo být odejít v rámci země do oblasti, kde nebezpečí nehrozí - odchod jinam je až další krok. Vždy by se mělo řešit, jestli byl / nebyl nutný. V českém zákoně je tato otázka řešena v § 2 odst. 7, ale jde v zásadě o obecný princip.

A teď tedy z toho všeho můžeme vyvodit následující závěry:
1.) známé problémy s vyhošťováním zamítnutých migrantů souvisí s bodem 1 - totiž osoba, kterou odmítá údajný domovský stát přijmout, protože není jejím občanem, případně jeho občanství zpochybňuje, není a nikdy nebyla uprchlíkem v režimu mezinárodního práva - je jen a pouze zločincem a dle tohoto faktu je třeba s ní nakládat (tzn. vyhošťovací detence)...
2.) německá kancléřka při svém otevření náruče Syřanům z Maďarska nejenže ignorovala spolkovou ústavu vlastní země, ale porušila či ignorovala hned několik základních a zásadních principů azylového práva - individuálnost (tzn. otevřela zemi "všem Syřanům v Maďarsku"), teritoriální vymezenost (pochybuju, že NIKDO z daných Syřanů by nemohl najít bezpečné útočiště doma v Sýrii na územích, které jsou pod kontrolou vlády, byť diktátorské) a samozřejmě princip první bezpečné země (kterou v tomhle případě zjevně nebylo ani to Maďarsko, ale kterákoliv země mezi Tureckem a Maďarskem, kterou prošli či projeli - Bulharsko, Srbsko, Makedonie, či Rumunsko). Politické rozhodnutí dostalo přednost před právem. Přidám do toho ještě jeden svůj osobní názor, ale za bezpečnou zemi je potřeba považovat každou, do které ministerstvo zahraničí nechá cestovat turisty, či před kterou nevaruje z důvodu zhoršené bezpečnostní situace.