Hudební narozeninové okénko - díl druhý

Druhý díl hudebního okénka se bude věnovat další obrovské rockové legendě - Robertu Plantovi, který dnes slaví 71. narozeniny.

V článku o Robertu Plantovi by bylo asi zločinem vynechat jméno Led Zeppelin, kapely, která za dvanáct let svojí existence napsala úplně novou knihu hudební historie. Jestli jsem v minulém článku o svých srdečních DP psal, jako o kapele s turbulentní historií, tak to samé lze říct o jejich souputnících - kariéra Led Zeppelin byla nejprve těžce ovlivněna tragickým úmrtím Plantova syna Kerouaka v létě 1977 (která vedla k předčasnému ukončení obřího turné po Americe a následnému váhání Roberta, zda vůbec pokračovat v kariéře), aby následně celý příběh Led Zeppelin ukončila smrt bubeníka Johna Bonhama v roce 1980. Kapela však během své kariéry natočila dlouhou řadu desek, které patří do zlatého fondu nejen rockové hudby. Pokud bych měl Led Zeppelin něco vyčíst, bude to problém, který potkal velkou řadu kapel té doby - v druhé polovině 70. let začaly koncerty (často až maratónské) celkem viditelně trpět různými závislostmi členů kapely. K této kritické připomínce se hodí připomenout, že sám Robert Plant o pozdějším slavném "reunionu" v londýnské O2 Areně, zcela otevřeně připustil, že šlo o nejlepší koncert Led Zeppelin od poloviny 70. let - právě proto, že všichni měli čistou hlavu.

Neustávající nabídky na trvalejší reunion Led Zeppelin narážejí na veto Roberta Planta, který se vydal svou cestou. Byl to on, kdo do Led Zeppelin tahal "cizokrajné" hudební vlivy, stejně jako George Harrison v Beatles. A byl to on, kdo se jim po odchodu z Led Zeppelin nakonec plně poddal. Nelze samozřejmě ignorovat krátkodobější spolupráci Page & Plant, která trochu oživila vzpomínky na slavnou minulost - a kterou velmi těžce nesl vyšachovaný John Paul Jones. Přesto - i u této spolupráce s Jimmym byl až hmatatelným fakt, že Roberta hudební srdce táhne úplně jinam. Jeho sólová kariéra se dá rozdělit na několik etap - po prvotním experimentování téměř až s rockovým "mainstreamem" (29 Palms) a tradicionály (If I Were Carpenter) se jeho pozdější kariéra žánrově posunula - k tomu, co dělá (a neskutečně kvalitně) dodnes, byť nevím jak otevřeně jí přijímají skalní fans Led Zep. 

Měl jsem tu čest vidět Planta na koncertě 2x - poprvé v roce 2005, kdy přijel do nově otevřené Sazka Areny (myslím, že šlo dokonce o jeden z úplně prvních koncertů v té hale). Troufám si říct, že gigantická hala samotná koncertu příliš neseděla, ale Plantův hlas a tehdejší velmi zajímavě pojatý set udělali své - z toho koncertu, který tehdy předcházel vydání skvělého alba Mighty Rearranger, mi vedle přidané zeppelinovky Babe I´m Gonna Leave You (která ani nebyla na plánovaném setlistu) utkvěla v paměti hlavně perla alba - The Enchanter.

Vím, že v mezidobí vystupoval v Česku mnohokrát, ale bohužel dalším a zatím posledním koncertem, pro mě byl naprosto neuvěřitelný večer v narvaném brněnském Rondu v červenci 2015. Šokovalo mě, že deset let na Plantově hlase nezanechalo vůbec žádné následky - naopak, troufnu si říct, že v Brně zpíval JEŠTĚ líp a vedle zbožňovaného Rain Songu mě úplně usadil tehdejší první přídavek - velmi kreativně vytvořená "medley" Satan Your Kingdom Must Come Down s naznačenou In My Time Of Dying.

Plantova svobodomyslná neutuchající kreativita, která byla umožněna "odstřižením" se od legendární minulosti, je dneska jeho největším přínosem. Každé album, každý jeho koncert je garancí jedinečného zážitku, který vám nikdo jiný nenabídne. Tak snad zase někdy... 
to be continued… (Glenn Hughes)