Volební výsledek bývalé nejsilnější vládní strany musel vyděsit snad všechny její představitele - dovolím si předložit 4 hlavní omyly ČSSD v posledním funkčním období...
1.) odvolání - neodvolání, demise - nedemise
Někteří diskutéři a komentátoři "chválili" prozíravý postup předsedy vlády Bohuslava Sobotky při loňské krizi s odchodem ministra financí Babiše - osobně by mě zajímalo, kolik z těch "chválících" vůbec někdy volilo ČSSD... Byla to jedinečná příležitost v rámci celého 4letého mandátu této vlády, kdy se předseda vlády mohl "ukázat" jako zásadový člověk pevných postojů, který ví, co dělá a má jasnou představu o budoucích krocích... V tento jediný okamžik naprosto selhal. Jaký by měl být skutečný postup zodpovědného premiéra české vlády a v čem byly teda ty zásadní chyby? Předně - odchod jakékoliv vlády nemůže záviset na tom, jak se premiér ráno vyspí a rozhodne.... Odchod vlády nesmí být "překvapením" pro stranické kolegy, vládní kolegy, natožpak prezidenta republiky. Zásadní problém, který zkrátka valná většina "chválících" nepochopila, spočívá v tom, že Sobotka upřednostnil předvolební politické zájmy vlastní strany (tzn. Sobotkovo vlastní zdůvodnění neučinit z Babiše toho "mučedníka" pro volby) před zájmem země, který byl jednoznačný - dovládnout zbývajících pár měsíců do voleb v relativním klidu. Osobně se domnívám, že lavírování s demisí vlády si žádný předseda vlády nemůže dovolit - takové rozhodnutí tedy nejenže musí být projednáno na vnitrostranické a vládní půdě, ale měl by o něm předem vědět i Hrad. Tzn. zásadní chybou bylo vůbec oznámení demise a pak i její stažení (hned dvě chyby za sebou). Až napotřetí se "povedl" ten správný krok, který měl přijít hned na začátku (přičemž platí samozřejmě, že o tom měli být informováni koaliční partneři i prezident republiky) - totiž odvolání ministra financí. Kdyby s odvoláním lavíroval prezident republiky, byla by odpovědnost za ministra financí ve vládě na něm a jeho případně protiústavním postupu. Bohužel - ani toto odvolání se neobešlo bez chyby, kdy Sobotkovi zcela očividně chyběl plán B - a tedy čekal, jak se situace vyvine, což vedlo k absurdnímu výsledku - za státníckou a zodpovědnou stranu vlády z toho vyšlo ANO, které nepoložilo vládu pár měsíců před volbami.
2.) ideová vícekolejnost
Cíl byl zdánlivě jednoduchý - získat různé voliče napříč středolevým spektrem, přičemž důsledek byl právě opačný. Volbou ČSSD člověk v podstatě nevěděl, jakou stranu z hlediska ideové identity volí. Nevěděl, jestli volí tradiční sociálně-demokratickou levicovou a do jisté míry "konzervativní" stranu, nebo jestli volí "novou liberální levici" - ČSSD se snažila oba tábory oslovit určitými programovými body, ale ztratila identitu, přesvědčivost a důvěryhodnost. ČSSD se snažila obsáhnout programově i svými představiteli obě tato ideová křídla a důsledek byl logický - voliči obou křídel odešli pryč, prostě a jednoduše proto, že jsou neslučitelná a vzájemné prolínání způsobuje nedůvěryhodnost strany pro oba typy voličů. Fanoušci "konzervativnějšího" levicového proudu zcela jistě byli "nadšení" z výroků a kroků ministrů ala Dienstbier, Marksová, Valachová; fanoušci "liberálního" proudu byli jistě "na větvi" z Chovance či Zaorálka. Sobotka se přitom snažil obě tato křídla "zastřešit". Je to zásadní omyl vedení ČSSD, které se snaží napodobit politickou "rozkročenost" hnutí ANO, které luxuje nespokojené voliče všech stran napříč spektrem, jenže tady je ten základní rozdíl v tom, že ANO není ideově zakotvená strana. ČSSD by jí měla být. ČSSD si bude muset ujasnit, jakého voliče se vlastně snaží oslovit a přesvědčit - a méně je někdy více. Nápověda - těch nově-levicových liberálních stran tu máme hodně a jedna je i ve sněmovně, takže tam bych určitě necílil.
3.) Jiří Dienstbier a jeho pozdní odvolání bez srozumitelného důvodu
Pochopitelně netuším, jaké vnitrostranické důvody stály za jmenováním a držením Jiřího Dienstbiera v ministerské funkci tak dlouhou dobu, ale je zjevné, že v určitý okamžik straně došlo, že je to právě senátor a ministr "pro nic" Dienstbier, který ČSSD odhání tradiční voliče. Bohužel, jeho odvolání nikdy nebylo pořádně srozumitelně zdůvodněné a pokud jste si všimli - poslední měsíce o Dienstbierovi nebylo téměř slyšet. Problém spočívá v tom, že vhodné období pro jeho odvolání byl hned po roce vládnutí, zhruba v létě 2015, kdy se Dienstbier dopustil něčeho, co premiér od člena vlády tolerovat nesmí - veřejně sabotoval vyjednávací pozici věcně odpovědných ministrů Zaorálka a Chovance. Tehdy začínala politická jednání na půdě EU o uprchlické krizi a Zaorálek s Chovancem měli od vlády jednoduchý úkol, udržet veškeré případné závazky ČR v rozumných mezích. A před těmito jednáními přijde do médií ministr Dienstbier (který s danou problematikou věcně nemá vůbec nic společného) a bez jakéhokoliv mandátu vlády začne házet vymyšlenými desetitísícovkami lidí, které bychom měli dle jeho názoru přijímat... Od člena vlády, který za danou věc nenese žádnou odpovědnost, naprosto neakceptovatelné jednání a stejně tak nepřijatelné je přehlížení tohoto podrazu vůči odpovědným vládním kolegům ze strany jejich předsedy.
4.) Trojkolejné vedení před volbami
Premiérem Sobotka, volebním lídrem Zaorálek, předsedou strany Chovanec... Proboha, co stranu vedlo k tak nesmyslnému kroku? Samozřejmě panika nastala kvůli klesajícím preferencím, ale tento krok situaci opravdu zachránit nemohl, byť aspoň voličům pozdě naznačil, kterým směrem se strana na poslední chvíli posunula. Každopádně z ideově ne zrovna dobře čitelné strany se navíc stala strana, která je personálně nečitelná - toto rozdělení funkcí v poslední zoufalé snaze akorát vedlo k bezradnosti a upřímně - když se volebním lídrem stal Zaorálek, tak jsem si vzpomněl na hradní scénář z letošního jara při demisi/nedemisi premiéra... Osobně si myslím, že kdyby se tehdy uplatnil scénář Hradu se Zaorálkem, jako novým premiérem, tak má ČSSD dneska možná 15, možná i 20 %...
