Opakované lži v blogových článcích pana Janušky – část 1/?

Tento speciální článek je věnován jednomu konkrétnímu blogerovi a jeho trpícím čtenářům – slouží ke korekci a opravě nejděsivějších bludů šířených autorem těchto článků.

Předesílám, že administrátoři blogu byli o některých perlách v článcích Karla Janušky mnou již upozorněni, vzhledem k tomu, že nesmyslné bludy se v jeho článcích opakují cyklicky a je pravděpodobné, že s dalším novým „právním objevem“ už nepřijde (jeho právní vědomí je totiž zřejmě omezeno pouze na útržkovitou znalost několika článků ústavy), rozhodl jsem se na některé nesmysly, které zcela zjevně porušují kodex blogera, zareagovat několika ucelenými články (protože rozsah a množství nesmyslů znemožňuje krátký, jednoduchý, výstižný sóločlánek).

Diskuze s autorem uvedených článků postrádá smysl – v článcích prezentuje absolutní nesmysly jako fakta a pokud je „korigován“ některým z diskutérů, tak v diskuzích buď vůbec nereaguje (stejně tak neodpovídá na otázky) a nebo reaguje „v cyklickém kruhu“ tří, čtyř opakovaných bludů v nichž pravděpodobně žije – budiž, ale nesnaží se je šířit dál. Protože platí kodex blogera, ve kterém se uvádí, že autor článků je povinnen zveřejňovat pravdivé informace, případné nepravdivé či nepřesné informace opravovat a upřesňovat (tzn. článek upravit, nebo napsat nový s opravou), domnívám se, že by administrátoři vůči jeho článkům měli zasáhnout. Nešlo by přitom o zásah do práva na svobodu vyjadřování – já osobně bych vůbec neměl nic proti tomu, kdyby pan Januška napsal například: „nelíbí se mi institut vazby, přijde mi jako porušení presumpce neviny“, neřeknu vůči tomuto názoru ani popel, problémem však je jeho nesmyslné, nepravdivé, opakované a vědomě lživé tvrzení o tom, že vazba je protiústavní (což prokazatelně není). Proč píši vědomě lživé? Protože byl mnohými (včetně mě) v diskuzi poučen, že ústava s institutem vazby ve velmi zobecněné formulaci počítá.

Uvedu pár příkladů nesmyslů – z posledních několika článků, které ozdrojuji:

Tvrzení pana Janušky: „Soudce rozhoduje podle Zákona (nikoliv jen podle nařízení, která jsou uvedena ve Sbírce zákonů) a podle svého svědomí, čili podle soudcovské cti…. Jestliže soudce žalobu odmítne, nemusí své rozhodnutí zdůvodňovat, protože nevina je předpokládaná vždy. (Platí presumpce neviny)“ (článek „Rozhodnutí soudce“)

Skutečnost: Soudci rozhodují na základě ústavního pořádku (Ústava, LZPS, ústavní zákony), zákonů a mezinárodních smluv ratifikovaných ČR. Vedle toho jsou zde ještě směrnice a nařízení vydaná EU, které díky své „nadřazenosti“ nad národními zákony mají přednost před národním právem (pokud teoreticky dojde k rozporu v právních úpravách). Soudci však zcela jistě nemohou rozhodovat podle svého „svědomí, čili soudcovské cti“, ve smyslu „myslím si, že to bylo takhle a podle toho rozhodnu“ – nález (ÚS)/rozsudek/usnesení v každém případě musí být opřen/o) o konkrétní ustanovení konkrétního právního předpisu a VŽDY odůvodněno (například vyhodnocení provedených důkazů).

Tvrzení pana Janušky: „V případě „Tluchoř“ soudce prvního stupně vydal rozhodnutí „skupina občanů se dopustila trestného činu, a proto je zbavena svých základních občanských práv a umístěna do vazební věznice“. Trestný čin, kterého se skupina měla dopustit, nebyl znám. Pouze obvinění, které vznesl státní zástupce.“ (článek „Rozhodnutí soudce“)
Skutečnost: Soud 1. stupně pouze zkoumal, zda zahájení trestního stíhání je důvodné a zda-li jsou zde důvody k uvalení vazby. Přitom platí, že vazba je VŽDY uvalena na nevinného člověka (z pohledu presumpce neviny). Vinným se člověk stává až v důsledku pravomocného rozhodnutí soudu v dané věci. Tzn. vazba nemůže být porušením presumpce nevinny a soudce nevydal žádné rozhodnutí o tom, že se nějaká skupina lidí něčeho dopustila, protože nerozhodoval o samotném domnělém trestném činu. Vedle toho, trestný čin, kterého se skupina měla dle názoru státních zástupců dopustit, byl znám z veřejných zdrojů.

Tvrzení pana Janušky: „Rozhodnutí soudce je domněnka, kterou lze ověřit, zda je pravdivá. Domněnka se ověřuje testem opaku. Platí, že každý pravdivý výrok je pravdivým výrokem i ve svém opaku. Test pravdivosti domněnky lze uplatnit pouze v některých případech. Soudce sám musí určit, zda test pravdivosti uplatní. Tento základní kámen v rozhodování soudů byl v právních předpisech již za Rakouska. Tehdejší soudní řád (zřejmě pořád platný v Rakousku) stanovil, že důkaz opaku je povolen (pokud to zákon nevylučuje) “ (článek „Rozhodnutí soudce“)

Skutečnost: Rozhodnutí soudce není domněnka. Soudní řád z Rakouska-Uherska, stejně jako občanský soudní řád dnes důkaz opaku obsahují. V obou případech se důkaz opaku vztahuje jen, pouze a výhradně na vyvratitelnou právní domněnku – to je situace, kdy zákon nějakou skutečnost předpokládá, ale tuto skutečnost může osoba vyvrátit důkazem. Příklad: zákon předpokládá otcovství dítěte, domnělý otec předloží důkaz – DNA test, případně důkaz o tom, že v době předpokládaného početí dítěte byl na jiném kontinentě, případně lékařskou zprávu potvrzující jeho neplodnost. Současný zákon obsahuje toto ustanovení: „Skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak.“ (§ 133 OSŘ)

Tvrzení pana Janušky: „Odvolací soudy porušují ústavní článek 82. Článek jasně praví, že nestranné rozhodnutí žádného soudce nesmí nikdo ohrožovat. V první řadě nesmí své rozhodnutí ohrožovat samotný soudce. Nesmí vydat takové rozhodnutí, ze kterého by mohl mít on, nebo jeho blízcí, nějaký prospěch. Nesmí vydat podjaté rozhodnutí. Ani soudci odvolacích soudů nesmí ohrožovat nestrannost rozhodnutí soudce nižšího stupně. Jejich povinností je posoudit rozhodnutí soudce a rozhodnutí potvrdit, opravit, nebo vynést své rozhodnutí. Nikdy nesmí vrátit rozhodování soudci I. stupně.“

Skutečnost: Odvolací soudy vrací případy soudcům prvního stupně právě z důvodu, že obě strany soudního sporu musejí mít identická práva (to vyplývá z ústavy). Dvojinstančnost rozhodování soudu velmi zjednodušeně řečeno spočívá v tom, že o výroku v rozsudku nejsou žádné pochyby ani poté, co se na verdikt soudce 1. stupně podívá odvolací soud. Pokud by soud 1. stupně vynesl rozsudek, který by dal za pravdu straně A, strana B (tedy ta, která „prohrála“) se vůči rozsudku odvolala (podotýkám, že strana A k tomu nemá důvod, protože jí soud dal za pravdu) a odvolací soud předchozí rozsudek prvoinstančního soudu z nějakých důvodů zrušil a vynesl svůj rozsudek ve věci (například protože by důkazy vyhodnotil opačně), došlo by k očividnému poškození práv strany A (tedy původního vítěze), protože ta se vůči novému rozsudku odvolacího soudu již nemůže bránit odvoláním (řádným op. prostředkem), ale pouze dovoláním (mimořádný opr. prostředek). Pokud tedy odvolací soud dospěl k tomu, že soud 1. stupně chyboval (např. neprovedl nějaké důkazy, nevyhodnotil je v kontextu, případně případ posoudil podle chybného zákona) a je tedy důvodná pochybnost o správnosti rozsudku, je odvolací soud oprávněn rozsudek zrušit a vrátit zpět (soudce 1. stupně se pak musí v odůvodnění s námitkami odvolacího soudu vypořádat). Proti novému rozsudku 1. stupně (ať už by dal za pravdu kterékoliv straně) se následně mohou odvolat již obě strany. Tzn. vracení případů v soudním systému je ochranou práv stran sporu a nejde o zásah do nezávislosti soudce 1. stupně (protože například právní kvalifikace je jasně daná a není libovůlí soudce, jestli například násilnou smrt člověka ohodnotí jako vraždu, zabití, ublížení na zdraví s následkem smrti a s námitkami na hodnocení důkazů se soud může vypořádat v novém odůvodnění).

Tvrzení pana Janušky: „Jsme vlastí rovnoprávných občanů? Rovnoprávnost před zákonem je základním kamenem demokracie. Do zákonných předpisů vložili pracovníci ministerstva spravedlnosti odstavce, kdy má občan povinnost být zastoupen „občanem s právním vzděláním“. V normálních státech je tato povinnost vyžadována pouze tehdy, kdy by občan mohl utrpět újmu tím, že právního zástupce nemá. V našem soudnictví je tato povinnost vyžadována vždy, když se jedná o přezkum nadřazeným soudem. Nesolventní občan bez právního vzdělání nemá možnost podat dovolání. Naopak, občan nemá právo zříci se soudce I. stupně, který již jednou (špatně) rozhodl. Žádný předpis občanovi nezakazuje, zříci se takového soudce.“ (článek „Zneuctěná ústava“)

Skutečnost: Od konce – právo zříct se soudce neexistuje. Vylučuje ho jednak ústavně zakotvené pravidlo zákonného soudce (nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon) a jednak články, které jsou v Listině základních práv a svobod (což je součást ústavního pořádku této země) věnovány soudní ochraně. Článek 36: „Každý se může domáhat STANOVENÝM POSTUPEM svého práva u nezávislého a nestranného soudu…“ (jinými slovy řečeno, zde neplatí zásada „co není zákonem zakázáno, je dovoleno“) a k tomu ještě identický článek dodává „Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.“ Který zákon? To samozřejmě závisí na typu sporu – buď půjde o trestní řád, nebo o občanský soudní řád a nebo soudní řád správní.

Pan Januška to trefil v podstatě dokonale v jediné věci – řády žádají zastoupení advokátem právě v případech, kdy může dojít k újmě občanovi, pokud by právního zástupce neměl. Povinnost zastoupení advokátem je zjevná u trestního řízení (jedná se o možné omezení svobody člověka). Povinnost zastoupení advokátem v případě dovolání má však také důvod – který pan Januška z důvodu neznalosti věci nedovodil. Dovolání je mimořádný opravný prostředek (tzn. takové stéblo poslední záchrany) a zájmem státu je, aby v případě, že jej někdo využije (nejde o nárokovou samozřejmou věc - někdy dovolání není možné vůbec), byl takový prostředek využit opravdu efektivně – tzn. se znalostí všech právních možností v daném případě. Tzn. požadavek na právního zástupce je ve skutečnosti ochranou potenciálního dovolatele!

Tím bych pro dnešek skončil. Předpokládám, že administrátoři blogu vyhodnotí dané citované perličky z článků, jako očividné porušení kodexu blogera a adekvátním způsobem zasáhnou. Mě ani další čtenáře už opravdu nebaví pokoušet se marně korigovat očividné a opakující se nesmysly daného pisatele.