Ústavní žaloba na prezidenta byla obsahovým nesmyslem - díl 2. (D + E)

V druhém dílu se zaměříme na ty části žaloby, které napadají ústavnost prezidentova postupu v případě přechodu dvou vlád Andreje Babiše a podíváme se také na nejmenování ministrů Pocheho a Šmardy.

Senátní žaloba prezidentovi v následujících bodech vyčítá spíše způsob politického výkon mandátu prezidenta, než faktický ústavní výkon kompetencí - přičemž se dopouští jedné podstatné chyby - háže na prezidenta odpovědnost za politická jednání, která jsou zejména v gesci představitelů politických stran zastoupených ve Sněmovně. Podívejme se na jednotlivé body žaloby.
Bod D:
"Prezident republiky poté, co jím jmenovaná vláda Andreje Babiše nezískala dne 16. ledna 2018 důvěru Poslanecké sněmovny a následně dne 17. ledna 2018 podala demisi, otálel se jmenováním předsedy další vlády do 6. června 2018 a dalších členů vlády až do 27. června 2018. Prezident tak prodlužováním vládnutí vlády v demisi, aniž by hledal politické řešení, které by odstranilo překážku nezískání důvěry této vládě, vytvořil situaci, kdy vláda bez důvěry fakticky vládla bez jakékoliv odpovědnosti Poslanecké sněmovně více než pět měsíců od okamžiku, kdy bylo postaveno najisto, že tuto důvěru nedostala. Prezident republiky tak na dobu více než pěti měsíců vyvolal čistě prezidentský systém exekutivního vládnutí."
Tento bod žaloby rozeberu postupně, ale začnu od konce - prezident nevyvolal čistě prezidentský systém exekutivního vládnutí, protože není známo, že by úkoloval ministry, či vládu.... Prezidentský systém vládnutí je založen na tom, že exekutivní moc má v rukou prezident, který je určujícím nositelem politiky vlády - a tedy určuje její agendu, směrování politiky země apod. Pokud o tomto má někdo informace, že by prezident autoritativně určoval politickou agendu členům vlády, docela rád bych si o tomto početl v diskuzi.... Já o takovémto jednání prezidenta republiky nikde a nikdy nečetl - maximálně jí ovlivňoval neformálně, sdělením názoru při návštěvě na jednání vlády, ovšem nikoliv rozhodováním, či "příkazy".

Považuju za absurdní, žalovat prezidenta v situaci, kdy od počátku zcela transparentně informoval o tom, jak hodlá při jmenování vlády postupovat. Dochází zde samozřejmě k politickému střetu opozice (která si nepřeje nějakou podobu vlády) se stranou, která usiluje o právo vládnout na základě vítězství ve sněmovních volbách. Je třeba si připomenout následující - výsledky voleb z roku 2017:
1. ANO - 29,64 %, 78 mandátů; 2. ODS - 11,32 %, 25 mandátů; 3. Piráti - 10,79 %, 22 mandátů; 4. SPD - 10,64 % 22 mandátů; 5. KSČM - 7,76 %, 15 mandátů; 6. ČSSD - 7,27 %, 15 mandátů; 7. KDU-ČSL - 5,80 % , 10 mandátů; 8. TOP 09 - 5,31 %, 7 mandátů; 9. STAN 5,18 %,  6 mandátů

Tyto výsledky jsou danost, se kterou musí pracovat nejenom zástupci zvolení do sněmovny, ale musí s nimi počítat i prezident. Součet hlasů mandátů pravostředových stran ODS (25) + KDU-ČSL (10) + TOP 09 (7) + STAN (6) = 48 poslanců. I při započtení hlasů Pirátské strany se dostáváme na pouhých 70 poslanců. Široká koalice proti ANO bez "ošklivých komunistů a Okamury"? 85 poslanců! Vzhledem k tomu, že s "extrémisty" (SPD a KSČM) nikdo spolupracovat nechce, máme tu dva téměř vyrovnané bloky složené z jedné velké strany a všech ostatních tzv. "demokratických" stran (ty uvozovky jsou tam schválně). K jakému výsledku při dané analýze nutně musíme dojít? Bez hnutí ANO není možné sestavit funkční vládu, která by se neopírala o KSČM a SPD. To je ta úplně očividná "jednoduchá" část problému.

Teď nastupuje ta složitější - "problém Babiš". Politické strany před volbami navzájem soutěžily v tom, kdo velkolepěji odmítne Babiše (jako předsedu ANO, které bylo favoritem voleb) za premiéra. Je to velmi jednoduché - mnohé politické strany vsadily vše na jednu kartu, totiž že "uvydírají" hnutí ANO, nebo prezidenta k výběru "kohokoliv jiného z ANO než Babiše" - jenže sázka na tuto kartu dopadla debaklem. Politické strany poněkud "pozapomněly", že na Hradě sedí pán, který si podobného vydírání v roli předsedy vítězné strany z voleb užil dost a dost v době svého vlastního sestavování vlády a na tuto hru formující se opozice odmítnul přistoupit. Právě z tohoto důvodu prezident otevřeně deklaroval, jak bude postupovat při jmenování těch premiérů a vlád, které budou v "prezidentské režii" (tedy tzv. prvních dvou pokusů prezidenta). Uvedený bod žaloby lze přeložit do "fňuk fňuk, prezident nám nepomohl odstranit šéfa vítězů Babiše, fňuk fňuk". Považuji za neskutečně nestydaté, že senátoři jsou na jednu stranu schopni napadat prezidenta za údajné vyjednávání o obejití kandidáta Sobotky na premiéra za ĆSSD a následně mu vyčíst, že nehledal politické řešení, které by odstranilo překážku nezískání důvěry této vlády (= rozumějte pomohl odstranit Babiše, proti vůli vítězného hnutí ANO - v podstatě se snažily o takový "opoziční puč"). Copak on někdo zevnitř vedení hnutí ANO chtěl iniciovat změnu předsedy či kandidáta na premiéra?  Právě že nikoliv - za Babišem stálo jako jeden muž celé hnutí ANO a prezident republiky zároveň věděl, že kdyby ANO ustoupilo "politickým vyděračům" v osobě předsedy jako předpokládaného premiéra, byl by to diletantský politický debakl před voliči ANO. Tudíž prezident využil svých možností a otevřeně deklaroval svůj postup při jmenování premiéra (předpokládám, že je všeobecně známo, že otevřeně deklaroval, že při obou svých "prezidentských" pokusech bude premiérem jmenovat Babiše) - a ano, otevřeně to interpretuji jako prezidentův politický nátlak (deklarováním toho, jakým způsobem plánuje uplatnit své prezidentské pravomoci) na politické strany zastoupené ve sněmovně k vzniku politické dohody na vládě s důvěrou. Důležité však je si uvědomit podstatný fakt. Konečnou odpovědnost za vznik vlády s důvěrou nenese prezident, protože není účastníkem těchto jednání o vládě, ale jde o odpovědnost toho, kdo byl jednáním o vládě pověřen (a posléze jmenován). Prezident může "pouze" učinit kroky, které mají vést k tomu, aby taková vláda mohla co nejpravděpodobněji vzniknout, což v případě, že vítěz voleb má více než trojnásobek mandátů za druhým, opravdu není "rocket science".

Takže prezidentovi nepřísluší hledat politické řešen (obejití Babiše) v situaci, kdy mu je dotčenou politickou stranou sděleno, že tudy cesta nevede - jinak řečeno, prezident by mohl postupem, naznačeným v žalobě, jít jen a pouze tehdy, pokud by mu zevnitř hnutí ANO nebo třeba samotným Babišem bylo naznačeno "nechť je místo mě premiérem.... XY". Tento signál od ANO a ani od Babiše nepřišel, a proto prezident touto cestou zkrátka jít nemohl. Pokud by tak prezident jednal - bylo by to mnohem horší jednání, než tzv. lánský puč, který byl předmětem minulého článku a je součástí žaloby pod bodem B. Prezident by zkrátka "inicioval změnu vnitřních poměrů v samostatné politické straně" (výměna kandidáta na premiéra má samozřejmě širší konsekvence dovnitř strany) na základě požadavků konkurenčních politických stran, pokud bych měl parafrázovat slovník senátní žaloby.

Bod E (Poche + Šmarda):

Přiznám se, že tuto část považuji za nejkontroverznější oblast celé žaloby a dopředu deklaruji, že jsem zastáncem toho, aby některé instituce (počínaje orgány sněmovny a senátu, přes prezidenta republiky a vládu) získaly ústavní možnost obracet se na Ústavní soud nekonfliktní (tedy nežalobní) formou, za účelem autoritativního výkladu ústavy plénem Ústavního soudu (mám dojem, že iniciativa tímto směrem byla zahájena). Za současné situace (kdy je možné tento výklad učinit jen a pouze způsobem konfliktu institucí) si myslím, že je právní nevyjasněnost fakticky pozitivní věcí, neboť otevírá prostor politickému jednání (a otevřeně se domnívám, že autoritativně-právní nevyjasněnost vztahu navrhující premiér / jmenující prezident, fakticky brzdí prezidenta v tom, aby jednal svévolně a odmítl jmenovat premiérovi třeba deset ministrů z patnácti).

V dané otázce jsou v zásadě tři různé pohledy:
1.) premiér má neomezené možnosti, prezident nemůže vůbec nic, je povinen jmenovat i Ferdu Mravence,
2.) premiér je silnější než prezident, prezident může odmítnout jmenovat ministra jen a pouze z určitého okruhu důvodů (přičemž je vtipné, že ten okruh důvodů je už je názor od názoru, že?),
3.) jmenování člena vlády je otázkou souhlasu a souladu navrhujícího premiéra s jmenujícím prezidentem.

Jsem přesvědčen, že v českém ústavním prostředí je zakotven (a fakticky i dlouhodobě aplikován) mix dvojky a trojky. Tedy, že prezident nemůže odmítat navržené ministry čistě svévolně (politika vlády se odpovídá sněmovně, nikoliv prezidentovi a levicový prezident nemůže odmítat třeba pravicového ministra financí, protože se mu nelíbí jeho ekonomické postoje, daňová politika apod. a naopak), ale zároveň platí širší právo prezidenta žádat změnu kandidáta - tedy opravdu to nevidím jenom pro případy, že by byl navržen analfabet, vrah, sexuální deviant apod. Cyril Svoboda v nedávné 90 na ČT zmiňoval, že s profesorem Hendrychem kdysi napsali Komentář k ústavě, v němž výslovně uvádějí, že prezident není vázán každým personálním návrhem premiéra a má právo žádat změnu nominace. Je korektní zmínit také to, že sám Svoboda v té 90ce uvádí, že později změnil názor a dnes souhlasí s tím, že prezident musí jmenovat, koho mu předseda vlády navrhne s tím, že současný prezident republiky se vlastně pouze vrátil k původnímu výkladu ústavy, který podali kdysi a už jej podruhé aplikoval. Osobně se domnívám, že problém je fakticky opačný - totiž, že je zajetá nějaká ústavně-právní praxe (kdy jsou nominace ministrů prezidentovi dávány ke konzultaci dopředu a případné změny jsou uskutečňovány na základě jednání ještě předtím, než dochází k samotným návrhům), kterou se nyní někteří snaží změnit na úkor prezidenta a v případě Zemana, který prezidentskou funkci pojímá jako výsostně politickou, to zjevně není rozumný nápad. Jsem přesvědčen, že řešením dané situace vždy musí být jednání a kompromis (tzn. dohoda na jméně všech zúčastněných - koaličních stran a premiéra s prezidentem). 

V prvním článku jsem uváděl, že tento "seriál" je v podstatě reakcí na diskuzi s jedním zdejším diskutérem a dovolím si zareagovat na jeden jeho argument. Souhlasím s ním, že jmenování členů vlády je obsaženo nejen v samostatných kompetencích prezidenta (čl. 62 písm. a)), ale i v části o vládě (článek 68 odst. 2) - podstatné je, že oba články je nutné vnímat ve vzájemné souvislosti. Takže zatímco článek 62 písm. a) říká, že prezident jmenuje a odvolává předsedu vlády a další členy vlády, odstavec 68 odst. 2 toto dále doplňuje v podstatě procedurální podrobnost - tedy, že prezident členy vlády jmenuje na návrh předsedy vlády. Jinak řečeno - článek 68 odst. 2 nezakládá vázanost prezidenta návrhem premiéra, znamená pouze to, že prezident nemůže jmenovat ministrem do vlády premiéra někoho, koho tam premiér nenavrhne. Premiérovo silnější postavení vůči prezidentovi je dáno tím, že jde o navrhujícího - tedy nikdo se nestane členem vlády bez návrhu premiéra.... ale z toho nevyplývá výklad, že každý, koho premiér navrhne prezidentovi ke jmenování se automaticky musí stát členem vlády. Existuje celá řada způsobů, jak by ústavodárce vázanost prezidenta návrhem premiéra mohl stanovit, avšak žádný takový způsob použit není. Bylo by možné uvést, že prezident je návrhem premiéra vázán (platil by bod 1), nebo že "prezident jmenuje členem vlády každého, kdo mu byl navržen předsedou vlády", případně by se dalo uvést, že "prezident jmenuje členem vlády každého, kdo mu byl navržen předsedou vlády, pokud pro jeho jmenování není zákonná překážka" (platil by bod 2).. Pokud by prezident musel jmenovat premiérovi každého navrženého ministra, byl by v procesu jmenování členů vlády zcela nadbytečný a bez jakýchkoliv ústavně-právních důsledků by mohl být z procesu "vynechán" (jinak řečeno, pokud má být prezident pouze premiérovou sekretářkou, co na to dá "štempl", mohl by si členy vlády premiér jmenovat sám - bez prezidenta). Z toho osobně vyvozuji, že prezident jistou úlohu při jmenování členů vlády má - a pokud jdeme do důsledků, tak interpretace "prezident není vázán každým návrhem premiéra" fakticky znamená omezené, ale přesto prezidentské veto vůči nominacím na ministry, přičemž za sebe chápu jako hraniční zjevnou svévoli. Odmítnutí dvou navržených za dobu skoro tří let existence vlády lze za svévolné jednání brát jen těžko.

V diskuzi jsem rovněž uváděl, že rozumím důvodům, proč premiér nešel do oné kompetenční žaloby, do níž byl opozicí a mnohými komentátory tlačen. Důvod je jednoduchý - ti komentátoři a opoziční politici předpokládali jednoznačný výsledek takové kompetenční žaloby, jenže premiér si dle mého názoru, musel být vědom obrovských rizik, která by byla spojena s případným neúspěchem v této konfliktní žalobě. Jsem přesvědčen, že si málokdo umí představit, jaká změna (a to i do budoucna) by nastala ve vztahu premiér - prezident za situace, kdy by Ústavní soud premiérovi po kompetenční žalobě řekl (lidově parafrázuji): "ústavní praxe v českém ústavním systému je od začátku taková, že prezidenti se do osob ministrů premiérům vměšovali vždy a současná česká ústava vychází myšlenkově z ústavy první republiky, kde jmenoval prezident členy vlády BEZ návrhu předsedy vlády a součástí dnešního prezidentova jmenovacího práva je i právo nejmenovatˇ a naštvaného prezidenta (žaloba je zkrátka konflikt) tak pustil ze řetězu opatrnosti, na němž je dnes držen ústavními "pochybnostmi".... - tzn. neháže premiérovi na hlavu každého navrženého, který se mu nelíbí, ale vždy jen konkrétní jednotlivé případy, které považuje za skutečně problematické.
Nejmenování Pocheho má v ústavní žalobě ještě zajímavý háček - totiž k nejmenování Pocheho došlo za souhlasu všech zúčastněných (prezidenta, premiéra i předsedy ČSSD Hamáčka). Se souhlasem předsedy ČSSD došlo k podání "alternativního návrhu" řešení premiérem - totiž, že dočasným správcem rezortu zahraničí bude sám Hamáček. Tento alternativní návrh legitimizuje postup prezidenta, neboť ten jednal v souladu s ústavou předpokládaným návrhem premiéra a pověřil řízením rezortu člena vlády.