Přiznám se, že pokračování minulého článku jsem měl v plánu napsat již dříve - a to poté, co se k předmětnému nálezu vyjádřil i sám soudce Šimíček v rozhovoru pro Lidové noviny (ze dne 18.5.2019). Argumentace ústavního soudce Šimíčka ve zmíněném rozhovoru, je v některých momentech velmi zvláštní a nabourává elementární právní jistotu toho, co je v pořádku a co je za hranou, což ostatně on sám ve zmiňovaném rozhovoru připouští.
V dnešních OVM se vůči předmětnému nálezu překvapivě ostře vymezil i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, když prohlásil, že se za diskutovaný nález i přes určitou míru loajality k judikatuře Ústavního soudu, hluboce stydí a zmínil několik důvodů, pro které se domnívá, že je uvedené rozhodnutí senátu ÚS zásadně špatně a dle jeho slov porušuje "elementární základy právního státu". Načrtl rovněž dvě možné cesty, kterými by se mohla situace napravit - ta delší, komplikovanější, je přes nový případ, kdy by se státní orgány a zároveň správní soudy "pochlapily" a nerespektovaly uvedený nález, čímž by se věc k Ústavnímu soudu dostala znova, druhou cestou je pak předběžná otázka Nejvyššího správního soudu na Soudní dvůr EU o výkladu antidiskriminačních norem EU.
Nyní tedy k pozoruhodnostem argumentace soudce Šimíčka ve zmíněném rozhovoru (Lidové noviny, 18. května 2019, str. 11).
1.) Soudce Šimíček otevřeně připouští, že nález Ústavního soudu nevede k "ujasnění" a výkladu nejasností, ale naopak tyto nejasnosti vytváří a dále prohlubuje, přičemž úkol "vyjasnit" věci podrobnějším způsobem alibisticky háže na ostatní stupně soudní soustavy a státní orgány v duchu "poraďte si". Osobně si myslím, že je to zcela v rozporu se smyslem Ústavního soudu, který má být tou "nejvyšší autoritou" v jasném výkladu nejasného práva - nikoliv, že pouze něco "naznačí" a nižší soudy jej buď pochopí správně - nebo nikoliv...
Citace z rozhovoru: "Náš nález otevírá diskuzi, v žádném případě jí nekončí. Jsem ale překvapen tím, jak veliká potřeba té diskuze existuje. Je zjevné, že toto téma čekalo na "objevení". Respektujeme, že je diskriminace nepřípustná, ale to, co v reálu diskriminace je, vůbec není černé nebo bílé. Orgán, který uděluje pokuty, by neměl mít variantu posuzování diskriminace "ANO/NE", ale měl by jít o stupeň níže a velmi zvažovat konkrétní okolnosti. Nabídli jsme pro výklad některá kritéria, která budou v budoucnu zpřesňována u jiných případů. (...) Já jsem z Ostravy, tak použiji příměr - judikatura je trošku jako rubání štoly. Nejdříve se vyrube hrubá štola a tím se vytvoří prostor pro následné dočišťování. Tento nález je hrubá štola a nepochybně budou soudy různých stupňů rozhodovat řadu podobných případů. Věřím, že náš nález jim může poskytnout základní vodítko."
2.) Šimíček rovněž připouští, že kdyby stěžovatelem v daném případě byl skutečný turista a nikoliv ČOI (tedy "stát") zastupující spotřebitele, rozhodnutí ÚS by možná vypadalo úplně jinak.... Jak? To se nedozvíme, dokud takový případ k ÚS nedoputuje - opět, místo aby Ústavní soud dal odpověď na nejasnou otázku, tak věc dále právně rozostřuje...
Citace z rozhovoru: "Je vskutku důležité, že zde nešlo o vztah vůči spotřebiteli, ale o vztah ČOI a podnikatele. Vzali jsme tento případ k meritornímu rozhodování, protože jsme věděli, že podobných případů může být potenciálně více. Chtěli jsme problém pojmenovat a naznačit určité aspekty, které by v takových případech měly být brány v potaz. Přitom jsme samozřejmě nemohli domýšlet, jak by ten případ vypadal, kdyby šlo o konkrétního turistu. Byl by to úplně jiný případ a významné by byly jeho konkrétní okolnosti."
Pozn.: Jinak řečeno - ve vztahu "stát-podnikatel" je slabší stranou zasluhujícím soudní ochranu podnikatel, ve vztahu "podnikatel - spotřebitel" je slabší stranou spotřebitel. Jenže ČOI toho spotřebitele chrání a v podstatě jej supluje, nevystupuje jen z pozice státní represe, ale z pozice prevence!
3.) Právo má obecnou platnost, jenže soudci v daném případě diferencují na základě okolností, které nejsou příliš předvídatelné...
Citace z rozhovoru: "Pokud se dozvídám, že zavádíme rasovou segregaci nebo umožňujeme, aby mi někdo neprodal rohlík, tak v nálezu jsme řekli pravý opak. Uvedli jsme, že pokud jde o služby existenční nebo monopolní, pokud by šlo třeba o mobilního operátora nebo poskytování plynu či energie, kdy by spotřebitel neměl možnost výběru, bylo by to úplně jiné. V případě hotelu šlo o plně zastupitelnou službu."
Co je existenční služba? Co je monopolní služba? Vzhledem k tomu, že se mi operátoři pravidelně navzájem "vnucují" s nabídkami svých služeb, stejně tak společností nabízejících za různých podmínek, tak se domnívám, že argument monopolu celkem padá - i v takovém případě jde o zastupitelnou službu a pokud mi jí neposkytne poskytovatel A, poskytne mi jí poskytovatel B, nebo C. Tedy jde o úplně stejný případ, jako s hotelem. Nevím, kolik míst v ČR je odkázáno na jediného operátora, či poskytovatele energií - předpokládám, že půjde o velmi výjimečné okolnosti, tudíž uvedený příklad monopolu nedává smysl. To už spíš ty prodejny potravin jsou zejména na malých obcích celkem vzácností. A mimochodem - zase, v jakém okruhu vzdálenosti to budeme posuzovat? Máte obce, kde provozovna potravin není vůbec a občané obce musí dojíždět do sousední - pokud musejí dojíždět třeba 4 km do sousední, přičemž druhá prodejna potravin bude v další vedlejší obci vzdálená 4,5 km (jenom na opačnou stranu), bude to rovněž zastupitelná služba, nebo už ta "existenční a monopolní"? Osobně rovněž nevím, jestli třeba v únoru za prudkých mrazů, není více existenční službou ubytování, než rohlík.... Osobně jsem hluboce přesvědčen, že na zastupitelnosti / nezastupitelnosti služby vůbec nemá záležet.