Black Sabbath končí.... doopravdy?

Legendární britská kapela Black Sabbath včera druhým domácím koncertem v Birminghamu uzavřela své turné nesoucí všeříkající jméno "The End".  

Dnešní článek se pokusím pojmout poněkud "osobněji", protože Sabbaty mám ve svém soukromém žebříčku oblíbených hudebníků opravdu hodně vysoko, a tak si neodpustím vedle "faktických" komentářů ani ty založené na pocitech a dojmech.

Black Sabbath jsou velmi zajímavá kapela z hlediska svého vývoje, protože si prošli tolika různými etapami, různým hudebním směřováním, aby se nakonec vždy vrátili ke svým úplným začátkům. Kapelou za tu dobu prošla celá dlouhá řada muzikantů - zejména bubeníci a basáci se měnili velmi často, zpěváků bylo rovněž mnohem víc než "ti tři" hlavní, ale to nemá cenu rozebírat dopodrobna (byť Ian Gillan a Glenn Hughes by si to oba jistě zasloužili). Zásadní dělení historie Black Sabbath se dá vytyčit podle těch jediných tří zpěváků, kteří vydrželi "delší" dobu (přeloženo, víc než jedno album, nebo pár koncertů) - klasická éra Ozzyho Osbourna (od začátku do 79 a pak opakované "reuniony" Live Aid, 1997 - 2005 a od 2011 doteď), fantastická etapa s Ronniem Diem rozdělená do třech fází (1980 - 1982, 1992, 2007 - 2010) a tak trochu pozapomenuté období s Tonym Martinem (1987 - 1990, 1993 - 95), přičemž zajímavé na tom je, že z hlediska množství vydaných desek byla právě ta Martinova éra dost produktivní (vyšlo s ním pět studiových alb).

Já osobně se k Sabbatům dostal tak nějak kolem konce základky (což bylo někdy na přelomu tisíciletí) a zamiloval jsem si je okamžitě! Přiznám se, že ze začátku mi ta jejich historie přišla neuvěřitelně zmatečná a některá období jsem zrovna nemusel, začal jsem samozřejmě u "klasických" Sabbatů s Ozzym a nic jiného nebral. Až postupem času jsem si našel cestu i k jiným obdobím a zejména to Diovo dodnes považuju za mainstreamem hodně nedoceněné... Až z podrobnějšího hrabání se v minulosti jsem zjistil, že čeští fans měli se Sabbaty poprvé tu čest až právě v éře Tonyho Martina (první české koncerty proběhly při turné ke Cross Purposes v 94)...

Já sám jsem si se Sabbaty první koncertní zážitek užil až o dobrou dekádu později - v červnu 2005. Dodneška nechápu důvod, proč lístky i plakáty pro tenhle koncert jej prezentovaly jako "Black Sabbath & Ozzy Osbourne", ale to už asi dneska nikdo nezjistí. Z toho dne je nezapomenutelných několik detailů - předně bylo opravdu strašlivé vedro a holešovická hala zrovna nevynikala vymakanou ventilací, takže uvnitř bylo jako v sauně (a to všude). Naštěstí jsem si to sám "neužil" (protože jsem šel na tribunu), ale od kamarádů, co si koncert užili na ploše, jsem slyšel, že v tom vedru a totálně natřískané hale (koncert měl být původně venku - v nikdy nezprovozněném T-Mobile Parku na Chodově) se odpařoval pot diváků, aby na ně pak kapal ze střechy haly - chuťovka.... Druhý detail - bylo to tenkrát STRAŠNĚ nahlas - a já až po čase zjistil proč - oni totiž do haly přitáhli aparaturu, která byla plánovaná pro open-air (většina koncertů tehdejšího turné se dělala venku). A další zajímavost - je třeba zdůraznit fakt, že právě tenhle koncert v Holešovicích je tím opravdu jediným, který u nás odehrála kompletní klasická sestava, protože na všech ostatních chyběl Bill Ward. Hodina a půl s klasickými Black Sabbath a k tomu necelá hodina se Slashem a jeho Velvet Revolver? No neberte to. Za sebe musím říct, že jestli mě ten večer někdo opravdu nad očekávání ohromil, tak to byla dvojička pánů - Iommi díky svému neskutečnému charismatu a jedinečný Bill Ward bubnující na hranici dalšího infarktu.

Sabbati následně přerušují činnost. Sám se domnívám, že v tom určitou roli sehrál nesmírně ostudný trapas v průběhu Ozzfestu, kde došlo ke konfliktu mezi Ozzyho ženou Sharon a zpěvákem Iron Maiden Brucem Dickinsonem, který si poněkud pustil pusu na špacír a Sharon se taková otevřenost zkrátka nelíbila. Nebohý Tony Iommi pak následně v záchvatu otevřenosti daný incident nazval za největší ostudu, kterou za 40 let kariéry zažil. Každopádně - objevuje se gramofirma s nápadem oslavit výročí vzniku diovských Sabbatů kompilačním albem, na které by se hodilo přidat jako bonus něco nového... a tak se dají Tony s Ronniem dohromady a v neuvěřitelné rychlosti vytvoří místo jedné bonusovky novinky hned tři. Ale proč zůstat jenom u toho? Jenže Black Sabbath jsou po uvedení do Síně slávy příliš spojení s Ozzym (který si navíc začne klást i právní nároky na jméno kapely, které v té době je výhradním vlastnictvím Iommiho), a tak se kapela ve složení Dio - Iommi - Butler - Ward rozhodne pojmenovat podle prvního společného alba - Heaven & Hell. Při zkouškách pro turné Bill zjistí, že s Diem prostě "nedokáže" hudebně spolupracovat, a tak je bleskově nahrazen svým historicky tradičním nástupcem, kterým je Vinny Appice. Říkejte si co chcete, ale zkrátka jsou to Sabbati jak vyšití.

Když je oznámeno evropské turné, tak velká většina českých fanoušků zapláče, protože česká zastávka není původně v plánu... nakonec na ní však došlo - a měl jí na svědomí promotér a rocker tělem i duší - všem známý pod přezdívkou Ozzy (vzpomínáme...). Bohužel slavnější jmenovec mu zkomplikuje situaci tím, že své sólové turné naplánuje tak, že pražská zastávka Heaven & Hell a sólový koncert Ozzyho se o den míjejí - negativní dopad to má bohužel na návštěvnost, kdy na velký rockový svátek do Holešovic dorazí pouze tři tísce lidí. A za sebe jsem moc rád, že jsem měl tu možnost být jedním z nich! Tentokrát žádná předkapela, žádné kompromisy, žádné čekání - kolem čtvrt na devět se jde rovnou na věc, aby před desátou bylo hotovo. Fantastický nadpozemský Diův zpěv, opět uhrančivý Iommi, mezi Geezerem a Ronniem tou dobou už panovalo velmi vřelé přátelství a Vinny prostě k Diovým Sabbatům neodmyslitelně patří. Šlo o skutečný koncertní svátek a je obrovská smůla, že na něj dorazilo tehdy tak málo lidí. Na "klasické" Sabbaty vůbec nedošlo (i v tom byla pointa použití jiného názvu), hrálo se jenom z diovských alb (Heaven and Hell, The Mob Rules, Dehumanizer), ale zato docházelo i na klenoty - Sign Of The Southern Cross, Falling Off The Edge Of The World (dle mého názoru nejlepší skladba Black Sabbath vůbec), Computer God a k tomu snad na dvacet minut rozšířená Heaven and Hell... Nezapomenutelný večer.

Po comebacku následuje nové studiové album The Devil You Know a rozsahem poněkud menší turné. Bohužel - již v jeho průběhu si Ronnie údajně stěžuje na trvající bolesti břicha a v závěru roku přichází velmi smutná zpráva - zpěvákovi byla diagnostikována rakovina žaludku. Ronnie podstupuje léčbu, její výsledky vypadají pozitivně a tak se oznamuje festivalové turné (i s plánovanou českou zastávkou), bohužel nakonec všechno končí tragicky - a Ronnie po víc než půlročním boji s nemocí prohrává...

Život však jde dál a po dlouhém rozmýšlení, zda-li má vůbec cenu v kariéře pokračovat, přichází rozhodnutí - šikovné využití data 11/11/11, velkolepá tisková konference a reunion původní sestavy. Člověk míní, osud mění. Z reunionu vycouvá nejprve Bill Ward (což časem vyvolá hodně zlé krve mezi členy navzájem a tento stav trvá bohužel dodnes), aby následně byla i Tonymu diagnostikována rakovina mízních uzlin. Plánované turné zrušeno, nahrazeno projektem Ozzy&Friends, album 13 nahráváno v průběhu léčby, která se vyvijí velmi dobře! Tak dobře, že mezi jednotlivými fázemi léčby je kapela nakonec schopna naplánovat i turné k desce. Upřímně - toto turné jsem vynechal, protože album 13 mě zrovna dvakrát neoslovilo, ale kapela s ním jinak slavila velký komerční úspěch (#1 v Anglii i v USA)...

Tonyho zdraví je sice velmi dobré, nemoc je potlačena, ale sám v rozhovorech přiznává, že turné jej vysilují a létání mu nedělá dobře. Možná právě toto vedlo k prozatím poslednímu rozhodnutí - rozlučkovému turné, které právě včera skončilo. Česko se poslední zastávky dočkalo loni v létě, ve vyprodané O2 Areně. Koncert měl výbornou atmosféru, Ozzy na své poměry překvapivě velmi dobře zpíval (rozhodně lépe než před 11 roky), Tony opět jediněčný, Geezer opět tak trochu uzavřen ve svém světě, jenom ten Bill chyběl k úplné dokonalosti... a pokud bych byl opravdu velký hnidopich, tak víc "perliček" by potěšilo také.

Pokud je to opravdu konečná, tak pánové odešli se ctí... na druhou stranu, končit po 48 letech, když k té padesátce chybí TAK MÁLO? Nemáte někdo kontakt na Sharon....?

P.S.: Jenom takový jeden citát, který nikde nenaleznete, ale pro mě byl dokonalým ztělesněním toho, jak jsem si Iommiho, jako osobnost představoval - Tony ukazující na přebal alba Seventh Star: "pamatuju si, jak jsme tohle fotili - a i když to bylo na poušti, tak jsme stejně měli zmrzlý zadky"...